I.

Postavili jste kolem nás nový svět. Svět nekonečných reklamních ploch a dementních sloganů. Svým slizkým reklamním šlemem jste zaplnili naše města a byty. Pokryli jste dokonce i chodníky, takže se nedají schovat oči. Fasády domů jste pokryli obřími tvářemi, které dávají člověku pocit bezvýznamnosti. Vybudovali jste svět nemilosrdné touhy po nových věcech. Snažíte se nám namluvit, že všechna legrace je někde jinde a že k ní pomůže nová značka limonády. Snažíte se nás přesvědčit, že štěstí je koupit si nové auto nebo alespoň nový mobil. Chcete, abychom si bez vašich věcí připadali nepatřiční. Snažíte se nám namluvit, že bez vašich věcí nejsme dost v pořádku. Vzali jste slovům jejich význam. Něha pro vás má hodnotu ubrousku na ruce, lásku jste hodili do jogurtu s ovocem a z bezpečí jste udělali děvku pojišťovacích kanceláří. Slabé a znevýhodněné necháváte po cestě. Myslíte si, že svoboda se dá koupit. Táhněte! Nás se nikdo neptal, jestli v takovém světě chceme žít. Ulice jsou naše.

II.

Mluví se pořád o krizi jako o nějaké přírodní síle stojící mimo nás, ale skutečná krize je, že vám už nevěříme. My jsme vaše krize, jsme vaše černé svědomí a přinášíme změnu.

III.

Karneval (street parties) jsou návratem života do veřejného prostoru. Dočasnou autonomní zónou, svobodným prostorem stojícím na myšlence DIY. Příčin proč vyrazit do ulic je kromě společných několika hodin zábavy v ulicích města stále více než dokážeme vstřebat.
Privatizace veřejných míst má mnoho podob. Jsou přehlcena reklamou a komercí v nejrůznějších odstínech a stále důmyslnějšími způsoby. Neschováme se. Ani oslepnout a ohluchnout by nepomohlo, časem by nám ji snad začali foukat do nosu nebo vnucovat do rukou. Není kam utéct, chráněných zón bez reklamy ubývá a vzdalují se nám. Mít možnost oprostit se od ní a alespoň na chvíli z jejího dosahu utéct stojí mnohem víc než zboží, které samotná reklama propaguje.
Centra měst se vysidlují. Nemáš keš? Běž za hradby, tvé místo moc ráda zaplní nějaká kancelář nebo hotel. Říká se tomu gentrifikace a v tom neprostupném cizím slovu je skryta gentry - šlechta. Prostor se přizpůsobuje nové šlechtě polistopadových kapitalistických časů. Chudí mizejí do ghett, problémy se hromadí a tehdy, když vyvřou, zazní akorát, že si za svůj osud "neúspěšní" a "nepřizpůsobiví" mnohou sami. Měli se líp učit (a asi i narodit).
Zbytky míst, kde na první pohled stále ještě můžeme volně žít, jsou svazovány kontrolou Velkého Oka. Poslední dobou přitom ani není jasné, zda mozkové centrum živelně se množících šmírujících očí ještě stále sídlí na Letné v budově ministerstva vnitra, nebo v ústředí soukromé bezpečnostní, přesto vládní agentury.
To platí o státu jako celku - stále víc se stává pouhou převodovou pákou soukromých firem. S využitím zaklínadel jako "abrakadabraka Řecko" či "ententýky dva špalíky státní dluh" se vláda rozhodla ulevit bohatým a zároveň poslat celé vrstvy obyvatel ke dnu. Odpovědi na otázky Kdo bude chodit do jaké školy, jak dobrého bude mít lékaře, kde a jak bude bydlet, z jakých podmínek se stěží vyhrabe on i jeho děti souvisí s našimi reálnými možnostmi k životu. Někomu se prostor otevře, pár dravců se proletí oblaky, ale mnozí z hladiny klesnou bezvládně ke dnu - jejich prostor životních možností se drasticky zúží. Sousloví "třídní rozdíly" přestává být pouhou vzpomínkou na bolševickou propagandu. Když utahují šrouby a tím i naší trpělivost, nemají naše reakce nic společného s diktaturou proletariátu a komunistickou totalitou, je na místě se ozvat a jednat.
Hned v druhé řadě sedí DOST neskrývaných fašistů, homofobů a rasistů. "Nechceme Bátoru, Jocha, chceme Filipa Vávru a Vandase!" chce se cynicky zakřičet. Jenže největším nebezpečím už nejsou neonacisté, ale agrese stoupající českou společností, a to s otevřenou podporou českých arcišovinistů na Hradě i ministerstvech. Na pogrom si pak klidně vyrazí i fotři od rodin.
Po spolknutí toho všeho přichází pachuť krize, která začíná rozdávat první sociální rány a akcelerovat napětí po celém světě. Změna se valí Severní Afrikou, Blízkým Východem, a i na jihu Starého kontinentu. Přijde i u nás čas, kdy i v nás bude tolik krize, že by se dala krájet? Dopustíme, aby se zde přelila vlna napětí ve vládu tvrdé ruky na úkor sociálně vyloučených a středních vrstev, nebo naopak dokážeme vzdorovat a tím nabízet svobodnější a spravedlivější alternativu s prostorem pro všechny? Stav světa a společnosti je dílem naší aktivity i naší apatie a lenosti. Budoucnost je otevřená, a před zodpovězením otázky jaká bude, je dobré vědět, že MY JSME KRIZE!

IV.

na počátku byl výkřik protože
výkřik znamená nesouhlas i úzkost
výkřik znamená tudy už ne chceme jinudy
na počátku byl výkřik a ten výkřik otevřel cestu
protože výkřiků přibývalo a najednou se změnily ve vlnu
vlnu pro niž už neexistuje žádné nejde to
vlnu která zaplňuje pustiny náměstí
vlnu která smetá nízké hráze zkorumpovaných režimů
vlnu která otevírá břicha obchodů
vlnu která neříká jiný svět je možný protože říká jiný svět je před námi
jasně něco nám může vzít armáda něco politici něco gangy
ale vědomí že neplatí "nejde to" nám nesebere už nikdo
Praha zdraví
Káhiru Praha zdraví
Madrid Praha zdraví
Londýn